PRVNÍ PŘÍBĚH

Stála jsem záchodovém prkénku a netrpělivě čekala, až se ozve zakašlání. Vždycky jsem věděla, že dám-li se na dráhu koordinátorky vztahových momentů, nebude to úplně normální práce. Právě proto jsem si to vybrala... Je říjen, takže dámy, co chodily v kině na záchod, byly nastydlé. Sem tam nějaká zakašlala. Všechno to ale znělo tak nějak znuděně a přirozeně. To nebyl kašel, na který jsem čekala. Domluva zněla jasně: ,,Dovedeš ji na záchod a až budete odcházet, tak zakašleš. To je znamení pro mě, abych upozornila promítače, který pustí záznam." Měli jsme přesně 90 sekund, aby došla od záchodu do kinosálu. Vše bylo na vteřiny naplánované. Odkrokované mnohokrát na rychlou i pomalou chůzi. Tak, aby vešla do sálu, který už bude zhasnutý – Aby nepoznala, že sál je plný jejich společných přátel. Tak, aby přišla přesně na reklamu známé automobilky – Protože věřila, že jí přítel pozval zase na nějakou premiéru od obchodního partnera. Který NÁHODOU seděl hned vpředu, dostatečně osvětlený, aby si ho všimla. A jak neobvyklé, že ten její workoholik zase nestíhá, tak šla s kamarádkou napřed. Ozvalo se zatleskání. Zpozorněla jsem. Neměla zakašlat? Kolik lidí na záchodě v kině si potom zatleská? Jak moc je pravděpodobné, že nervózní člověk si splete zakašlání s tlesknutím? Zhodnotila jsem, že to bylo smluvené znamení a vytočila předpřipravené číslo. ,,UŽ" zašeptala sem. ,,Provedu" ozvalo se z druhé strany. ,,Bože jsem nervózní" přišla mi SMS. ,,Vydrž! Znáš tenhle vtip...? Za chvilku si jdu pro Tebe!" Zavřeli se dveře od záchodu. Začalo se odpočítávat 90 sekund. 90 sekund, ve kterých se rozhodne, jestli 5ti měsíční práce přijde vniveč. nebo to bude jeden z nejkrásnějších dnů v jejich životě. Pokaždé cítím neskutečnou pokoru. Jsem s lidmi u jejich nejintimnějších příběhů. U dnů, na které budou vzpomínat celý život. Ať už je to vyznání lásky, žádost o ruku, nebo svatba. A dnes tedy žádáme. Řekne ANO? 30 sekund za námi. Vylétla jsem s dámských záchodů rovnou na pánské. ,,Je čas!" vykřikla jsem. ,,Jdeme!" Klepal se asi stejně jako já. ,,Už?" ,,Ano už, teď došla na místo." Potichu jsme se přikradli do sálu a pozorovali, jak vše klape podle plánu. Skončila reklama na auto. Začal trailer na film. Samozřejmě musel být jiný než na ten, na který dnes údajně šli... Fiktivní lístky, změna programu, plakát u kinosálu na film, roll-upy před vchodem do kina... jen pár drobností, které byly nedílnou součástí dokonalého plánu. Skončil trailer -  místo ní se na plátně objevil potenciální snoubenec, celé plátno ovládla scéna z badmintonové haly, kde se poznali. Po ní následovala scéna z restaurace, kde měli první rande. Další záběr chvíle s jejich pejskem... Jejich oblíbenou písničku oživil nový text. Text, který ve třech minutách odvyprávěl celý jejich příběh. Jak se seznámili, jak si prošli těžkým obdobím a jak to celé zvládli... Text, který nazpíval on sám. Tolik hodin jezdění po lokacích, tolik záběrů, tolik hodin v nahrávacím studiu. Strávili jsem přes pět měsíců přípravou. Pět měsíců, které se teď scvrknou do pár sekund. A jediného slůvka v její odpovědi... ,, ...Jsme tří členná rodina víc než dva roky, náš společný život, napsal tyhle sloky" doznívala písnička. Zpěv přešel do slov: ,,a další krok je teď na mě..."  a snoubenec na plátně se podíval ke vchodu, kde čekal živí snoubenec. Světla se rozsvítila o sekundu později, než měla. Ale to jsem nejspíš poznala jen já. ,,Jdeš!" popostrčila jsem ho. Vyšel do záři reflektorů, šel tolikrát zkoušenou cestu. Po schodech, které jsme tolikrát napočítávali... Došel před ní a klekl si. ,,Vezmeš si mě, lásko?" Mám dojem, že řekla ANO :) V tuhle chvíli už mi tekly slzy a měla jsem Další šťastný pár. Miluji svou práci.